Záhořovo lože I. - Kytice - Karel Jaromír Erben

3. dubna 2007 v 10:50 | Krwinka |  Karel Jaromír Erben
Tak dneska mám pro Vás jenom Záhoře. Je to jak jinak než od Erbena. Má to v sobě hluboký podtext, ale je to kapku delší, takže je to na dvakrát. Tak si to užite pa

I.
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou -
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Poutníče neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi
a s tím růžencem - kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní podvečerem?
Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
a jeseň chladná - studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsme dobří lidi,
dobrého hosta každý rád vidí. -
Poutníče milý! - Ne tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady
a tvoje líce jako pěkné panny -
ale co tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
Snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů k zemi níží?
Mládenče pěkný, nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a přinejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
není bez léku nižádného želu
a mocný balzám v důvěře dříme. -
Nic neslyší, neví, ani oko zvedne,
není ho možné ze snů vytrhnouti!
A tam již zachází v chrastině jedné:
pánbůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podle cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhlá to jedlice - však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána
a na té příčce přibitý viděti rozpjatý obraz Krista Pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jako cesta míří:
pravou na východ, kde se světlo rodí,
levou na západ, kde noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi té bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste Pane, tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zase vzdychá - těžce, zhluboka. -
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
ani pak věda, sejdou-li se k sobě;
ještě poslední vroucí obejmutí,
ještě políbení jako plamen žhoucí:
již měj se tu dobře, dívko přežádoucí,
chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! -
Tvář jako stěna, pohledění ledné,
ale v srdci plamen zhoubný, divoký,
náhle se poutník ze země zvedne
a k západu rychlé zaměří kroky. -
Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí:
pánbůh ho potěš na jeho pouti!
III
Stojí, stojí skála v hlubokém lese,
podle ní cesta v habrovém houští,
a na té skále dub velikán pne se,
král věkovitý nad věčnou poutí:
k nebesům holé vypínaje čelo,
zelená ramena drží na vše strany;
tuhý oděv jeho hromem rozoraný
a pod oděvem vyhnilé tělo:
dutina prostranná, příhodná velmi -
pohodlný nocleh líté lesní šelmy!
A hle, pod tím dubem na mechovém loži
čí je ta postava veliká, hrozná?
Zvíře, či člověk v medvědí koži?
Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!
Tělo jeho - skála na skále ležící,
údy jeho - svaly dubového kmene,
vlasy a vousy vjedno splývající
s ježatým obočím tváři začazené;
a pod obočím zrak bodající,
zrak jedovatý, podobný právě
zraku hadímu v zelené trávě.
Kdo je ten člověk? A to mračné čelo,
jakými obmysly se jest obestřelo?
Kdo je ten člověk? Co chce v této poušti? -
Nic se mne neptej, ohledni se v houští
z obé strany cesty; zeptej se těch kostí,
ježto tu leží práchnivějíce;
zeptej se těch černých, nevlídných hostí,
ježto tu krákají obletujíce:
ti mnoho viděli - ti vědí více!
Tu však muž lesní z lože svého skočí,
zrak upřený v cestu divoce plane;
kyjem ohromným nad hlavou točí
a skok za skokem prostřed cesty stane.
Kdo přichází cestou? - V hábitě mládenec,
kříž maje v ruce, za pasem růženec! -
Utec, mládenče, obrať se zpátky!
Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.
Životě lidský i beztoho krátký,
a škoda tvého panenského mládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí,
dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí
a neroztříští tvou hlavičku v kusy! -
Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém
jde dále před se povlovným krokem,
kde života svého pozbýti musí. -
"Stůj, červe, kdo jsi, kam tě cesta vede?"
Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
"Jsem zatracenec," - odpovídá tiše -
"do pekla cesta má, do satanské říše!"
"Hoho, do pekla? - Čtyřicáté léto,
co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písně této
potud mi nikdo ještě nezazpíval! -
Hoho, do pekla? Netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! -
Však a se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!" -
"Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským - pro pozemské zboží.
Milost boží velká, a znamení kříže
zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
porazí satana se vší jeho mocí!
Milost boží velká, ta ráčí dáti,
že se slabý poutník co vítěz navrátí,
dobuda zápisu z pekelné noci." -
"Co pravíš? - Za těch let, za čtyřiceti,
bez počtu jsem jich do pekla sklátil,
však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! -
Slyš, červe, jsi mladé, heboučké pleti,
byl bys mi dobře, místo tuhé zvěři,
za malou pochoutku dnes na večeři;
ale pustím tě - nechám tebe jíti -
však ještě nikdo, co jich tu šlo koli,
neušel mojí sukovité holi! -
Pustím tě, červe, ale to chci míti:
přisahej, že potom věrně mi povíš,
co v pekle uvidíš a čeho se dovíš."
I vztýčil se poutník, a vysoko zdviže
hůl svou poutnickou se znamením kříže:
"Přisahám na kříže svatého slávu,
že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama