V září - Vítězslav Nezval

28. listopadu 2009 v 14:36 | Krwinka |  Vítězslav Nezval

Podzim už platí listím
svou útratu.
Je konec láskám, konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.

I ze tvých očí padá
cosi jako list.
Je pustý park, je zpustlá promenáda,
z tvých očí slza padá
a listí z ptačích hnízd.
 

Skutečná

16. listopadu 2009 v 10:52 | Krwinka |  Kávová sedlina

Chtěla jsem jen za sebou zavřít dveře. Opustit svůj poloimaginarní svět. Nalézt přátele, o jakých se píše v knížkách. Naučit se žít. Milovat. Milovat někoho, tak moc, že bych opustila sny a zůstala v reálném světě. On mi měl být snem. Už navždy.

Zavřela jsem tedy dveře a rozhodla se již nikdy neohlédnout. Hledala jsem přátele, o nichž se píše v románech. Světlo reálného světa mne oslnilo, ale nežila jsem. Jen toužila žít. Nemilovala jsem. Jen toužila milovat. A jediné, co jsem opustila pro svou vsugerovanou lásku, jsem byla já sama.

Chtěla jsem se vrátit. Ale dveře nešly dlouho otevřít a nyní, když jsem je otevřela, nalezla jsem za nimi opět reálný svět, pustější než kdy předtím, jen s mlhavými opary mých dřívějších snů, které tvořily svůj vlastní svět. Vše bylo jen v mé hlavě.

Dříve jsem žila, milovala, přátelila se, slzela v mých snech. Ale byla jsem nenasytná a pošetilá, unavená pouhými představami. Zradila jsem svou nespokojeností vlastní svět. V reálném je místo pro každého, ale já nebyla stvořena k tomu, abych nalezla štěstí v reálném světě.

Myslila jsem, že skutečně milovat, znamená skutečně žít, být skutečně šťastná. Být skutečná.
Tak jsem skutečně milovala, ale nežila. Ještě štěstí, že nyní skutečně umírám. Opuštěna vlastními sny. Znamená to, že jsem skutečná? Mé sny zemřely a čím vzdálenější mi jsou, zdají se méně skutečné.

Byly alespoň chvíli skutečné? Byla jsem já někdy skutečná?

Včerejší

6. listopadu 2009 v 22:10 | Krwinka |  Papírová tanečnice



Včerejší slunce nevyšlo
Procitla jsem do temnoty
Však mně to nijak nepřišlo
Když jsme tu byly já a ty

Dnes šerý déšť se snáší
Procitla jsem bez tebe
Tvůj svět zdá se mi dražší
Můj jak by byl bez nebe

Marně plaším slunce křídly
Bych v včerejším našla stínu
Vzpomínky, jež samy řídly
Tonoucí, ve vlastním splínu
 


Mnohdy, v dnech mdlých barev, usínám a sním o vlastním pláči

1. října 2009 v 18:43 | Krwinka |  Kávová sedlina

Jsem tak trochu nešťastná. Chybí mi babí léto. Uplynuly dva dny, tři smutky a nadešel podzim.
Jednou se to musilo udát.

Stýská se mi, stýská.

Schází mi vlaštovky čeřící hladiny zrcadel jezer, lemovaných stébly v rytmu pohupujících se trav.
Tančící břízy, jejich štíhle hbité černé prsty sklánějící se k zemi ve falešném záblesku pokory.
Chybí mi plané květy růží zvolna přecházející v scvrkle zkrabatělé a svraštělé tváře babiččina úsměvu plodů šípku.
Vlčí máky odkvétající plátek po plátku spolu s větrem, jenž odnáší jejich rudý smích daleko do zlatavých polí mé přítelkyně lišky.

Je mi smutno. Vlaštovky odlétly. Já zůstávám, nešťastná.

Moje chrpy milované, jakou že měly jste barvu? Že snad nebes?
V šedavých nádechách mokře věčných mlh marně hledám cokoli z vaší krásy. Skutečně musím přežít všechen ten chlad, jež nadchází? V srdci a korunách lesních velikánů chvěji se a usínám zimou.
Skutečně přinese příští jaro všechny mé květy? Ach, jak toužím, prahnu, sevřít vás v kyticích náručí. Jaká škoda, že vás nespatřím. V mé mysli a snech vkvetly jste ve veškeré vůně blaženosti.

Někdy, kdy odejde déšť, odplaví i naději. Proč to nemůže být spíše bolest?

Mnohdy, v dnech mdlých barev, usínám a sním o vlastním pláči. Zdá se mi o čiře pustém zármutku slz nádechu duhy s jasnými záblesky odstínů uhynulých letních dní. Čistě a prostě jako dříve. Občas, kdy jsem méně nešťastná, věřím, že i já jsem taková. Jako dříve, vzdálená i vlastnímu odrazu vznášející se minulosti.

Zákruty motýlích zahrad

28. srpna 2009 v 12:21 | Krwinka |  Kávová sedlina

Ten den jsem se probudila časně. Měla jsem strach. Jako již mnohokrát. Strach ze dne, jež měl nadejít. Chtěla jsem se skrýt. Myslila jsem, že utěšené kouty botanické zahrady s právě zrozenými motýli vprostřed záhonů květin, mne v sobě skrýjí i přede mnou samotnou. Že jasné barvy exotických křídel motýlů mi budou lékem i v tak neutěšeném dni, který ke mně přicházel nejen temnou oblohou a větrem znásilňujícím bělostně útlé kmeny bříz. Dutím v jejich korunách přiváděl je v tanec smrti.

Sotva jsem vkročila do zahrady, vražedné poryvy všudypřítomného skučícího větru mi daly poznat, jak jsem se zmýlila. Nebránil se ublížit japonským javůrkům sotva metr vysokým. Bylo to jako když opilý muž bije svého malého chlapce, byla v tom skutečná krutost, v každém gestu, v každém poryvu větru. Ohýbal malý stromek k zemi, políčkoval jeho listnaté tváře a sromek úpěl, prosil a vzlykal. Vyděšena pohledem ve vichru úpicích stromků skryla jsem se za okny tropického skleníku, jako bázlivá starší sestřička jsem opustila svého malého brášku, nechala ho napospas krutostem vyšuneté mysli Boha.

Teplé, ale skleněné stěny mého útočiště mi však odmítly odpustit a skrýt mne v náruči tropických květin. Skrze všudypřítomná okna jsem stále mohla vidět násilí, jemuž jsem nijak nebránila. Odvrátila jsem pohled v hanbě a studu vlastní bezmocnosti a vědomí zrady. Cesty lemující květiny šeptaly, že mi dají zapomenout, že jsou milosardnější než skleněné stěny i než má vlastní mysl.

Omámená osvobozující představou odpuštění, vkročila jsem na cestičku, jíž jsem si umínila nikdy neopustit, ani či snad zvrátit jen pohled od těšících úsměvů květů, bych se podívla, jak se vede mému bratříčku. Rohodnuta opustit vše, co mne činilo člověkem , vydala jsem se na cestu k těm strážcům mých až doposud pouze odkvétajících jar, k motýlům, rodícím se se sluncem. Zdáli se mi natolik milí, plni naděje, o níž jsem myslila, že mi je zapovězena.

Jejich ještě mírně pomačkaná křídelka se třepotála v záři hřavších lamp, dávajících teplo desítkám kukel, těm motýlům, jež se měli teprve narodit. Neby-li oni má naděje, má poseldní naděje na záchranu, pak co tedy? Čistě zrození ze slunce a vůně květin, zdáli se mi zázrakem, který sám koná zázrak, osvobozuje a léčí mojí duši. Maličtí motýlci tančili ve vánku tak těšivém a teplém, že bránila jsem se myšlence na jeho krutost za okny.

Skrze ně jsem již stejně neviděla. Pohled mi zahradily drobné motýlí polibky květin. Náruživě líbali své matky na okvětní plátky a ujišťovali je, více třepotáním svých křídélek nežli slovy, o své lásce k slunci nevěda, že jej již nespatří, že zahynou v těchto skleněných stěnách. Požehnané, pošetilé děti slunce a květin bláhově milovali svět, jež sliboval je zahubit s prvním mrazem.

Netušili, že jim tolik času snad ani nezbývá, že zahynou steskem a žalem po volnosti a slunci i tom zlovolném větru. Zajdou bolem jako stovky jejich bratrů, právě umírajících, či snad již mrtvých. Neviděli to, nespatřili je. Starostlivé matky je znovu pojaly do svého lůna, skryly pod listy a zatímco se okvěty smály na právě narozené, rosou oplakávaly právě ztracené a umírající.

Tolik žalu a zármutku v jedinné zahradě, je to možné? Musíme se opravdu navždy skrýt v nesmrtelném skle a betonových zdech, jež nás nikdy neopustí? V šedi měst, jež nikdy nežije však ani nehyne? Bez života, bez smrti, uzamčeni v utopii šedi, skryti před bolestí, zahubili jsme nevinné děti slunce a květin, zabijeme tak i sebe? Může nás taková útěcha vůbec těšit, zachránit, osvobodit? Vždyť venku ale snad více zde nalézáme pouhou smrt.

Další články


Kam dál