19. června 2009 v 11:10 | Krwinka
|
Kávová sedlina
Chrpově modrými cáry nebes sněžily bílé plátky sakurových květů, jež společně s pylem, mně nikdy nepoznaných květin, a létem přinášel vítr. Jako žlutavá námraza se usazoval na oknech a na mých řasách, zmáčených marnými sny.
V hlubinách ledových vod v konvi tonula včela, vyňala jsem ji za pomoci zpuchřelého okrového listu, jež zapomněl v podzimu zetlít se vším ostatním, včetně mých snů. Skrze něj mi včelka vylezla na ruku, kde se počala horečnatě třít. Pojal mne mírný strach při pohledu na její se pohybující se zadeček, strach o ni, bodla-li by mne, zahynula by naprosto jistě. Ale bylo to teď snad jiné? Bylo to marné, neboť s prvním mrazíkem, všechny včely zahynou. Je směsně ubohé představovat si, že záchranou jedné dělnice, dojde štěstí.
Je to totéž jako se mnou, kolikrát jsem byla zachráněna a proč vlastně? Abych mnohem později ve svém vlastním vědomí bezvýznamnosti zašla s podzimem svého života. Mohla bych nyní zemřít a mohla bych se utápět vírou, že vše mohlo být jinak, že jsem mohla být šťastna. Namísto toho zemřu stará a vrásčitá, nejen s pocitem marnosti, ale jeho vědomím. Bylo to bezútěšné.
Položila jsem včelku opatrně do trávy. Na svém, nyní mokrém, kožíšku se ji třpytily kapky vody a pylu, které si sežmoulávala svými drobnými nožičkami, snažila jsem se jí dívat do očí, jež jsem v jejich drobnosti a odlišnosti nikdy nemohla s určitostí spatřit, a nehledět na její pochroumaná, vodou slepená křidélka. Zůstala jsem s ní, dokud je neosušila spěšným třepotáním a neodlétla. Na stéblech trav, kde seděla, pro mne tak malých, skvěly se nyní drobné krůpěje pylu, uchopila jsem jednu a rozemnula ji v prstech, toto bylo včelí poslání - sbírat pyl květin, zdálo se, že každý na tomto světě má mnohem více důvodů k bytí nežli já.
Pyl mé prsty zbarvil do nažloutlého odstínu lučních květin, mně tak nesmyslně vzdálených. Proč jsou mi vzpomínky na chrpy a kopretiny vzácnější než kvítí v mé náruči? Proč vlčí máky kvetou v polích v karmínovou červeň a mně nejsou vzácnější než pomněnky kdesi v mé mysli zasuté jako imaginární vzpomínka na štěstí, jež jsem nikdy neprožila? Ta vzpomínka mne naplňuje nezřízenými a o to neúměrnějšími a nevysvětlitelnějšími pocity štěstí, jež mne mihotavě opouštějí při, byť jen mlhavém, vědomí jejich lživosti.
Kdybych nyní dostala opět příležitost se narodit a někdo se mne otázal chci-li věřit či ne, volila bych víru a s ní i naději. Ale v mém skutečném životě, je již příliš hluboko zakořeněna beznaděj a marnost, by mohla být nahrazena vírou. Nečeká mne nic než bezútěšnost. Tak jsem si kdysi vybrala, v mé dětské umíněnosti, jsem si neuvědomovala, co to skutečně značí, prožít život v rádoby intelektuálním smutku.
Snad jsem jen chtěla dosáhnout zadostiučinění, tím že pokud uskutečním to, co ode mne ostatní tak mermomocí žádají, budou zasaženi svými činy vědomím, že jsem díky nim trvale nešťastna. Zapomněla jsem, jak všichni žijeme v sobě, že nepláčete-li uprostřed něčí cesty, mine vás zcela bez povšimnutí tonoucího v jezeře žalu a bolu, odkud se nelze vynořit, bez někoho identického jako vy. Ale je-li někdo takový, skutečně touží být s vámi, by vás zachránil? Můžeme snad od někoho žádat, aby se nořil do vod s námi? Když proň, stejně jako pro všechny ostatní, není o nic těžší naleznout rozptýlení v světských radovánkách, či ve své bezprostřednosti lze kdykoli naleznout někoho vám podobného?
Ne, Filip mne nepotřebuje, to já jeho, a proto nutně musím zahynout, nejsem jiná, tam kam on kráčí, nalezne mne tisíckrát a zapomene, že já, prvotní a skutečná, dlím tady, že tu umírám.
