28. srpna 2009 v 12:21 | Krwinka
|
Kávová sedlina
Ten den jsem se probudila časně. Měla jsem strach. Jako již mnohokrát. Strach ze dne, jež měl nadejít. Chtěla jsem se skrýt. Myslila jsem, že utěšené kouty botanické zahrady s právě zrozenými motýli vprostřed záhonů květin, mne v sobě skrýjí i přede mnou samotnou. Že jasné barvy exotických křídel motýlů mi budou lékem i v tak neutěšeném dni, který ke mně přicházel nejen temnou oblohou a větrem znásilňujícím bělostně útlé kmeny bříz. Dutím v jejich korunách přiváděl je v tanec smrti.
Sotva jsem vkročila do zahrady, vražedné poryvy všudypřítomného skučícího větru mi daly poznat, jak jsem se zmýlila. Nebránil se ublížit japonským javůrkům sotva metr vysokým. Bylo to jako když opilý muž bije svého malého chlapce, byla v tom skutečná krutost, v každém gestu, v každém poryvu větru. Ohýbal malý stromek k zemi, políčkoval jeho listnaté tváře a sromek úpěl, prosil a vzlykal. Vyděšena pohledem ve vichru úpicích stromků skryla jsem se za okny tropického skleníku, jako bázlivá starší sestřička jsem opustila svého malého brášku, nechala ho napospas krutostem vyšuneté mysli Boha.
Teplé, ale skleněné stěny mého útočiště mi však odmítly odpustit a skrýt mne v náruči tropických květin. Skrze všudypřítomná okna jsem stále mohla vidět násilí, jemuž jsem nijak nebránila. Odvrátila jsem pohled v hanbě a studu vlastní bezmocnosti a vědomí zrady. Cesty lemující květiny šeptaly, že mi dají zapomenout, že jsou milosardnější než skleněné stěny i než má vlastní mysl.
Omámená osvobozující představou odpuštění, vkročila jsem na cestičku, jíž jsem si umínila nikdy neopustit, ani či snad zvrátit jen pohled od těšících úsměvů květů, bych se podívla, jak se vede mému bratříčku. Rohodnuta opustit vše, co mne činilo člověkem , vydala jsem se na cestu k těm strážcům mých až doposud pouze odkvétajících jar, k motýlům, rodícím se se sluncem. Zdáli se mi natolik milí, plni naděje, o níž jsem myslila, že mi je zapovězena.
Jejich ještě mírně pomačkaná křídelka se třepotála v záři hřavších lamp, dávajících teplo desítkám kukel, těm motýlům, jež se měli teprve narodit. Neby-li oni má naděje, má poseldní naděje na záchranu, pak co tedy? Čistě zrození ze slunce a vůně květin, zdáli se mi zázrakem, který sám koná zázrak, osvobozuje a léčí mojí duši. Maličtí motýlci tančili ve vánku tak těšivém a teplém, že bránila jsem se myšlence na jeho krutost za okny.
Skrze ně jsem již stejně neviděla. Pohled mi zahradily drobné motýlí polibky květin. Náruživě líbali své matky na okvětní plátky a ujišťovali je, více třepotáním svých křídélek nežli slovy, o své lásce k slunci nevěda, že jej již nespatří, že zahynou v těchto skleněných stěnách. Požehnané, pošetilé děti slunce a květin bláhově milovali svět, jež sliboval je zahubit s prvním mrazem.
Netušili, že jim tolik času snad ani nezbývá, že zahynou steskem a žalem po volnosti a slunci i tom zlovolném větru. Zajdou bolem jako stovky jejich bratrů, právě umírajících, či snad již mrtvých. Neviděli to, nespatřili je. Starostlivé matky je znovu pojaly do svého lůna, skryly pod listy a zatímco se okvěty smály na právě narozené, rosou oplakávaly právě ztracené a umírající.
Tolik žalu a zármutku v jedinné zahradě, je to možné? Musíme se opravdu navždy skrýt v nesmrtelném skle a betonových zdech, jež nás nikdy neopustí? V šedi měst, jež nikdy nežije však ani nehyne? Bez života, bez smrti, uzamčeni v utopii šedi, skryti před bolestí, zahubili jsme nevinné děti slunce a květin, zabijeme tak i sebe? Může nás taková útěcha vůbec těšit, zachránit, osvobodit? Vždyť venku ale snad více zde nalézáme pouhou smrt.
